Jak už jste asi uhodli, jmenoval se Bobík, ale já jsem mu tak nikdy neříkala. Vlastně Bobík byl jenom pro taťku. Většinou jsme mu říkali Bob, Bobas, mamka Bobásek a já Bobina. Jméno vymyslel brácha, protože byl u toho, když se stěňátko narodilo a prý to byl takový bobeček. Bráchovi bylo tenkrát osm, mě devět. Pejska jsme měli od sousedů. Jeho bába byla špic, máma byla říznutá asi s kokrem a kdo byl jeho táta, těžko říct...
Ten míč na fotce měl od mala a úplně ho zbožňoval a i když se o něj rád přetahoval, míč vydržel opravdu spoustu let, než dal kožu.
Pokus o umělecké foto. Na výletě kolem jablonecké přehrady na návštěvě u babičky. Bobásek byl nevychovaný rozmazlený zmetek (říkám to s maximální láskou). Neposlouchal, pokud nechtěl, byl šíleně, ale šíleně uštěkaný (což v bytě 2+1 s pěti dalšími sousedy v domě byl docela masakr, zejména pro ty sousedy) a taky byl pěkně mlsnej. Miloval, mrkev, hadovky (okurky, ne houby), z rohlíku jen ty bílý středy, nanukáč a ještě pár dobrůtek.
Následující dvě fotky jsou z pikniku, na který jsme chodili každé léto nad Jablonec do lesa. K obědu bylo kuřátko, což našemu mlsounovi dokonale vyhovovalo. Akorát my jsme to kuře měli i s chlebem. A po obídku malá rozcvička.
Z vodítka jsme ho moc nepouštěli, protože jak už jsem psala, když nechtěl, nepřišel a nechal se honit pěkně dlouho.
Na výletě do Besedických skal. Tam byl s náma taky několikrát. A nejlepší jeho zábava bylo trhání borůvek, ty měl moc rád.
Bobina měl samozřejmě i svého kamaráda, se kterým jsme každou sobotu a neděli chodili na procházky. Majitelem Astora byl můj kamarád a spolužák Míla (Ľubo, to je ten inženýr chemie ;-)).
Zase abych ho jenom nepomlouvala, musím uvést, že byl velmi tulivý, mazlivý, hravý, trpělivý a chytrý společník. Člověk měl pocit, že rozumněl každému slovu. Benajza (můj současný pes) je proti němu blbka (opět píšu s maximální láskou).
Když jsem tak procházela těch pár fotek, co mám v počítači, došlo mi, že tu nemám žádnou z jeho oblíbené činnosti. Tou bylo ležet na okně a vyhlížet co se děje venku. Pod oknem měl přistavenou židli a vždycky skočil na židli a šup na okno. Když šel někdo z rodiny domů, začal stěkat, utíkal ke dveřím, na okno, ke dveřím a stihnul to třeba třikrát a celou dobu řval. To nás s bráchou ničilo, protože kolem třetí hodiny reprízovali Eso, my jsme si nahrávali písničky přes mikrofon na kazeťák a ve většině je štěkání našeho miláčka :-D
Taky se s náma rád pral v peřině. Tady má ještě sežmoulanou tlamičku.
Bobina se dožil krásných třinácti let. O jeho konci se rozepisovat nebudu, bylo to moc smutný a už teď mám slzy v očích. Hezky spinkej, broučku...
Žádné komentáře:
Okomentovat