"Moje" Lednice se Sam

V posledních pár dnech jsem se vrátila na milované místo mého dětství i dospívání. Chtěla bych vám ukázat "moji" Perlu Moravy, Lednici. Pro odlehčení jsem si s sebou vzala Sam

Pro většinu lidí nenápadý dům na náměstí, pro mě ta nejdůležitější budova. Mluvím o zeleném domě a zejména o prvním patře vedle nápisu "Vinotéka", kde bydleli babička s dědou, ke kterým jsem jezdila každé Velikonoce a o letních prázdninách. A vedle je radnice s hodinami, které jsem s dědou byla seřizovat. Teď už to dělá automat, ale když žil můj děda, byla to jeho doména. Děda zemřel, babička bydlí v Penzionu pro důchodce a dům už je pro nás definitivně nepřístupný. Ráda bych se tam ještě jednou podívala.

Při každé návštěvě Lednice se vydáme na okružní cestu do parku. Samozřejmě začínáme u zámku, který asi většina zná minimálně z obrázků, nebo nějaké pohádky.

 

Zámek je opravdu nádherně opravený, tentokrát snad nějakou speciální metodou, takže by to konečně mělo chvíli vydržet. Pamatuji se totiž, že kdykoli jsme přijeli, určitá část zámku se opravovala, i když pokaždé jiná. Když jsem se jednou ptala taťky, jestli zámek pamatuje bez lešení, tak mi odpověděl, že ne a že bez něj naposled byl asi hned jako ho dostavěli Ale teď už bez lešení je a je nádherný!

Lodičky, kterýma se můžete dopravit na různá místa parku, ať už k minaretu, nebo k umělé zřícenině Janův hrad. S dědou jsem byla na zámecké Dyji na rybách, no nevím, jak by nám braly, kdyby tam neustále frčela nějaká loďka...

Poslední pohled na zámek, tentokrát odzadu přes řeku.

Vpravo poloviční cíl naší procházky, minaret. A vlevo stavba umělého akvaduktu.

Sam u akvadutu, u kterého se nám ztratila jedna botička. Letos znovu začínají vrchem pouštět vodu, která naposledy tekla v roce 1926. Zatím jen o víkendech, ale příští rok by to snad už mělo být častěji, možná trvale.

A začátek akvaduktu s tzv. Peklem, což jsou umělé jeskyně. Taťka říkal, že tam vedla tajná chodba ze zámku k minaretu a možná ještě dál. Dřív tam ty mříže nebyly, ale my jsme s tatinem vždycky zapomněli baterku, takže jsme pravdivost toho tvrzení nikdy blíže neprozkoumali.

A tady už minaret. A hurá k tetě na obídek

Lednice za posledních pár let prošla neuvěřitelnými změnami. Ta z mého dětství je nenávratně pryč. Z obce se staly mimo jiné i lázně, když před pár lety objevili naproti tetinému domu léčivou vodu. Všude samé penziony a restaurace a davy turistů. Určitě je to svým způsobem dobře, místní mají obživu. Ale jak jsem se tam tak procházela, brečela jsem jak želva, jak na mě padala nostalgie a vědomí, že je vše nenávratně pryč, včetně mého dětství. Přesto doufám, že za rok se zase vrátím a s rodinou opět strávím báječné chvíle, stejně jako letos

Každopádně Lednice i okolí je nádherný kout, který určitě stojí za to navštívit. A třeba se tu někde potkáme