Adélka - in memoriam

Já vím, že můj blog je primárně o panenkách, ale ráda bych vám ukázala i něco jiného z mého života. Občas se na mých fotkách vyskytují různé kočky, tak jsem se rozhodla udělat jim rubriku a občas dát i nějakou fotku. Pro začátek by možná bylo dobré, kdybych vysvětlila, jak to s kočičkama vlastně máme. V současné době u nás bydlí tři, ale tento článek bude o té úplně první, která už bohužel umřela. Jmenovala se Adélka a přišli jsme k ní jak slepý k houslím.

Jednou jsme přijeli domů z dovolené a bylo u nás kotě. Ptali jsme se kde koho a zjistili jsme, že je od vzdálenějších sousedů, kteří už ji nějaký čas postrádají, ale bylo nám řečeno, že má identickou sestřičku a jestli chceme, můžeme ji mít. Nikdy dřív mě něnapadlo, že bysme měli kočku. Už jako holka jsem měla psa a v té době jsme s manželem měli naši černou labradorku Bennie. Ale slovo dalo slovo a jeli jsme si pro koťátko. Majitelka ji pojmenovala Adéla, protože se jí doma smáli, že všechny kočky se jmenujou Micky.

Když jsme si Adélku přivezli, byla to děsně spokojená kočička a zvědavě si prohlížela nový domov. Ovšem jen do chvíle, než jsme vzali na noc domů psa. Tehdy se z hrdla toho malého tříměsíčníh koťátka ozval neuvěřitelný zvuk a já poprvé slyšela kočku vrčet. Do té doby jsem netušila, že to vůbec umí. Nicméně holky se brzy sžily, byly to opravdu kámošky. Sice ji Bennie občas prohnala po zahradě, ale pak spokojeně spaly spolu. U žádného dalšího psa a kočky se nic podobného už neopakovalo.

A když byla Bennie venku, nebylo lepší místo k odpočinku, než psí pelíšek.

A venku se dobře spalo na kočárku.

Když ji Bennie prohnala a Adu si nebyla jistá, jestli se chce vrátit na zahradu, hlídkovala na poštovní schránce zavěšené na brance.

Občas mi Adélka asistovala i při focení, ale vyfotila jsem ji jen zřídka.

Adélka byla samozřejmě hravá kočička, ale hlavně výborná lovkyně. Dokázala ulovit všechno, akorát ještěrky a krtky nežrala. Jednou jsem vylezla před barák a z keře trčela změť hnědých a moratých nohou, tak na to nechápavě koukám a sousedi mi vysvětlili, že Adéla ulovila zajíce. Byl oproti ní dvoutřetinový, žádný mladý zajíček. Ale stejně neunikl. Radost jsem z toho sice neměla, ale zkuste zakázat kočce lovit.

 

I když byla kastrovaná a relativně mazlivá, někdy jsme ji třeba týden neviděli. V zimě bývala doma, ale jak se udělalo teplo, hurá na rajz. Pak se přišla ukázat, nabaštit a hurá zase pryč. Takže přes léto jsme bývali často v nejistotě, jestli ještě nějakou kočku máme.

Tuhle a tu uvodní fotku jsem fotila pár dní před tím, než onemocněla. Měla snad nějaký nádor v mozku, i když původní diagnóza byla zelený zákal. Měla trvale rozšířené zornice, vůbec se jí nestahovaly, oči furt jak talíře. Prý ji ta hlava musela neskonale bolet a navíc evidentně neviděla. I přesto byla zlatá, nevrčela, nesekala, byla trpělivá, když jsem jí kapala oči.

Než Bennie umřela, pořídili jsme Adélce kamaráda Maxíka. Ale o tom zase příště, neb Maxíka máme dodnes...